Sedím na letišti v Lyonu, koukám na přilítající letadla
a na zapadající Slunce a čekám, až se otevřou východ k letadlu do Prahy.
Je to už počtvrtý co jsem byla na návštěvě v Grenoblu, od tý doby co jsem
v červnu odjela z Erasmu. Prvně to bylo hned v září, skoro 2
týdny před začátkem semestru, turnaj Bourg d’Oisans, doslova mezi horami; výlet
do 2500 m.n.m., koupání v ledovcovým jezeře... Podruhý jsem tu byla
v listopadu. Jen víkend, zato kompletně hrazený moji drahou polovičkou
jako dárek k červnovým narozeninám. No a pak v lednu, na turnaji
Catch la Peuf s trochou lyžování, výletem do Ženevy a oslavou Fredových
narozenin. No a teď. Život v Grenoblu pokračuje, a tak je čas i na trochu
blogování.
Přiletěla jsem v úterý odpoledne, bylo hnusně, pršelo, libovala jsem si, jak dobře jsem vybrala teplou zimní obuv… Můžu myslím celkem jistě prohlásit, že to byl v Grenoblu oficiálně poslední zimní den, protože ve středu už vládlo slunce, a stejně tak i další čtyři dny mého pobytu. Odjíždím a kvetou tady jarní květinky, zlatej déšť a docela dost stromů, který jsou teda kromě květů obsypaný i rojem včel. Zimní boty jsem rozhodně měla nechat doma ve skříni.
No a co jsem dělala? Ve středu a ve čtvrtek jsem poctivě předstírala učení na státnice a dělání nového portfolia.. No a mimo to sem se byla projet na kole ke své grenobloiské Alma Mater, prošla se do supermarketu a nakoupila strašně moc ovoce a zeleniny a jiných dobrých věcí a pak jsem je s potěšením jedla, což se mi v Praze moc často nestává.. Mimochodem, škola architektury v Grenoblu je v dost nebezpečný čtvrti, a navíc přímo před školou bylo točitý schodiště, na kterém zlý lidi často přepádávali nebohý studenty s notebookama a dobrejma foťákama. Někoho to evidentně přestalo bavit a udělali tam místo toho přímý schody o šířce snad 4 metry.. ztělesněná přehlednost. Ve středu večer jsem taky byla na halovym tréninku, kde jsem si lehce vymkla kotník, takže ve čtvrtek jsem místo venkovního tréninku večer šla rovnou do hospody..
V sobotu jsme stěhovali Fredova kamaráda, z baráku s výhledem na hory
do většího baráku s ještě lepším výhledem na hory.. Bylo to vůbec poprvé,
kdy jsem začala reálně zvažovat, zda se jednou neodstěhovat z města na venkov.
Ten klid, ten mír, oběd na terase s výhledem do údolí a na hřebeny.. Jenže
to bych se asi musela odstěhovat na Šumavu nebo do Krkonoš, páč kolem Prahy to
takhle pěkný prostě není. Večer jsme u Freda na bytě udělali večeři pro kamarády,
bylo nás sedm, jedli jsme pizzu dle italského receptu mojí grenoblo-italske
spolubdlící Livie, pili víno a já jsem kolem jedenáctý úplně odpadla, a
probudila se až ráno.
A dneska klídek, pohodička, hodně nádobí na umytí, procházka kolem řeky, 19°C (venku), pizza co zbyla ze včera, pusa, ahoj, bus do Lyonu a letadlo do Prahy.. Nashledanou v dubnu v Kodani.