Sportuju

Mívám ve svým životě vždycky taková období. Teď zrovna hraju frisbee, intenzivně. Od poslední soboty každý den krom úterka. O víkendu bylo soustředění a turnaj, v pondělí kondiční příprava a technika házení (trochu slabší, bylo nás po turnaji osm), ve středu indoor a dneska outdoor. Jo a ještě jsem dneska byla plavat. Bolí mě nohy, ale mám z toho radost. Zlepšuju se. Potíž je, že tyhle období většinou přejdou nejpozději ve chvíli, kdy přibude povinností. Tak jen doufám, že to nebude brzo.
Můj společenský život ovšem taky nestrádá - v pondělí jsme se byli loučit se Silví, italkou co musí na druhej semestr zpátky domů. Jeli jsme k ní na koleje v nákupních vozících značky Carrefour, což v deset večer nebylo některým spoluobčanům pravděpodobně moc po chuti, zato my se náramně bavili :-). V úterý jsem zmeškala točení ENSAG Harlem Shake, protože jsme s Evou a Beatrice (španělka - madrid) pracovaly na našem projektu, ale zato jsem večer byla na vernisáži fotek ve škole a pak na večeři s Fredem a jeho kamarádama (libanonská restaurace, neobyčejný zážitek). Ve středu jsme přes den makaly a kolem sedmý už jsme měly připravenou plachtu na pátek - je to neuvěřitelný, ale je to vůbec poprvé co nepracuju na poslední chvíli :-)). Basak s Camille mezitím vytvářely na zemi v obýváku pětihodinové mistrovské dílo v podobě malby lahve od piva, inspirované Heinekenem, ale veškerá podobnost se skutečností je čistě náhodná (viz. foto). Tak pak visela na vstupních dveřích ku příležitosti středo-večerního "párty-sběru" zátek od piva, se kterýma si tapetujeme stěnu v obýváku.

Výtvarka

Tak jsme se rozhodla napsat o tý výtvarce už teď. Je to, hmm, netradiční. První cíl - nakreslit padesát vzpomínek. Pozitivních. Nejlépe z dětství, nebo dorůstání. Stačí malé obrázky, skicy, ze kterých bude jasný, kde jsme, co se tam děje a že je to našima očima (že neplavem někde ve vzduchu - aneb cvičení na perspektivu).
Mám k tomu několik poznatků.:
Zaprvý dám stěží dohromady dvacet takovejch pozitivních vzpomínek a nejhorší je právě to dětsví. Ne, že by nebylo pěkný. Veskrze z toho mám dobrej pocit. Ale když si mám vzpomenout na něco konkrétního, vybaví se mi spíš ty špatný vzpomínky. Jinak mám v hlavě víceméně jen to, co znám z fotek, nebo si pamatuju z vyprávění rodičů. A to až tak cca do patnácti let.
Zadruhý se mi vybavujou spíše vzpomínky na místa, nebo na určitý situace, které se opakovaly, tudíž si je pamatuju líp. Nejčasteji jsou to vzpomínky na oddílovou činnost - táborovej oheň, táborový hry... ale třeba i to jak hraju u prarodičů s dědou karty - vždycky totiž sedím v tom samým křesle, a děda v tom vedle, a babička s knížkou u okna.
Zatřetí jsem vždycky byla ten blázen co všude běhal s foťákem a dokumentoval - a pak mám tendenci kreslit ty situace a vzpomínky jakovy z dálky, jako kdybych byla jejich pozorovatel, někdo nezúčastněný. Což působí trochu.. smutně.
Každopádně, zajímavý cvičení. Co vy? Dali by jste to? Padesát? Pište do komentářů, třeba svoje vlastní vzpomínky, nebo naše společné. Třeba mě to inspiruje..

Frisbee

Mám za sebou víkend plný frisbee. Teda asi nemám na moje krajany, kteří o víkendu hráli mistrovství, ale stejně... Po prvním čtvrtečním holčičím tréninku měl následovat první turnaj na zkoušku - nedělní Winterleague. V sobotu (po páteční bujaré týmové oslavě ku příležitosti úspěchu v indoor lize) jsme se na něj pečlivě připravovali na jednom hřišti u univerzitního kampusu. Docela hodně mi to dalo. Musim si někam ty drily a taktiky zapisovat. vždycky mám na hřišti takovou sérii prozření - nejdřív když pochopim, co mám vlastně dělat (ultimate francouzštinu furt ještě nedávám), pak když jsem si jistá, že to dělám správně a pak když pochopim, k čemu mi to vlastně slouží.
Dneska jsem vstávala v šest, abychom mohli v půl desátý hrát první zápas v Lyonu. Až na to, že půlka holčičího týmu nemohla jet, a tak nás bylo asi pět a na každej zápas nás doplňoval někdo jinej.. Nic moc. Hráli jsme zónu a já nějak nevěděla co na tom hřišti vlastně dělám. Ale nakonci jsme si daly s přítomnýma holkama zápas 4 proti 4 a to mě moc bavilo. Tak snad to půjde.
Nutno připomenout, že dnes i včera byla teplota lehce pod nulou a sněžilo (vzhledem k tomu zůstal foťák doma, takže tentokrát bez ilustračních obrázků..). A mám díry v kopačkách a tak mi do nich teče. A teď mě všechno bolí a musim do zítra nakreslit 20 obrázků svých vzpomínek na hodinu výtvarky. Ale o tom co tady vlastně studuju tenhle semestr asi napíšu někdy zvlášť.
Pápá lálá

Všehochuť

V pondělí jsem se opila v baru, kde za pultem stála pěkná američanka, co žije už osm let ve Francii a co měla přítele čecha, takže mi celej večer chodila říkat český fráze a slovíčka, co se naučila. Věděla třeba, že podlaha je podlaha, to mě hodně překvapila. Nebo mi přišla říct, že "moře není vpředu" - teda spíš mi to napsala, protože jsem jí nerozuměla. Jak taky, když je to pěkná blbost, jako věta. Bar skvělej. Jestli někdy někdo přijedete, půjdeme tam.

V úterý Camille vařila paellu pro naší Cascatellskou rodinku. Ale Basak byla ještě v Turecku a Wolfgang odešel sledovat nějakej fotbalovej zápas (že prej stejně nejí krevety), a Livia byla ještě v devět večer ve škole.. Tak jsme pozvaly Martina a Frana, naše Erasmácký kamarády. Bylo to moooc dobrý.

Ve středu přijela Basak (hurá, všichni jsme hromadně objímali) a přivezla poustu dárků a dobrot a že prej bude vařit. Což se uskutečnilo dneska (čtvrtek večer). Tak jsem byla naštvaná, že jedu na trénink a zmeškám večeři s ostatníma. Ale trénink byl nakonec moc prima - budu hrát s holkama ženskou ligu a tohle byla první, čistě dámská příprava. Úplně mě to zničilo. Možná proto, že včera jsem byla na indoorovým tréninku. Nebo možná proto, že ke hřišti to mám hodinu jízdy na kole (a pak hodinu zpět). Ve škole je teď nějaká celonoční umělecká soutěž aneb "tu máš téma a ráno nám na to něco předveď). Chtěla jsem jít po tréninku, ale Basak je nemocná a všichni ostatní líný. Nakonec dobře, že nikam nemusím. Sedíme v obýváku a koukáme společně na l'auberge espagnole (takovej film o Erasmácích v Barceloně). A je nám dobře. A dostala jsem i talíř s tureckou večeří. Takže vlastně všechno skvělý :-)))

Mont Jalla

Už půl roku koukám z okna na jeden kopec. Tyčí se nad naší Bastillou, grenobloiskou pevností. Má kolem 1000 metrů, ale protože Grenoble neleží vůbec vysoko, tak vypadá jako celkem velká hora. Dneska jsem se vydala ho dobít.
No ale moc se mi to nepovedlo. Po včerejší párty u Antoina jsem nevstala v půl sedmý, jak bylo v plánu, ale až v osm, pak mi nejela tramvaj, takže než jsem se dostala na úpatí kopce, bylo devět a krásně slunečný dopoledne. Cestou na Bastillu sem nikoho nepotkala. Lanovka totiž jezdí až od jedenácti a v neděli se přece spí. Navíc jsem našla novou cestu nahoru - takovou, řekněme, víc pro mě a míň pro turisty, neb na ní byl led a bláto, nikoliv asfalt. Nahoře se se zálibou v očích který naprosto rozumim koukali dva kluci dolů do ulic Grenoblu pod námi. Nechala jsem je koukat a vyrazila výš, než je samotná pevnost (500 mnm). Během půl hodiny jsem došla k památníku na hoře Mont Jalla, krásný, nikdo nikde, jen hory, já, sluníčko a sníh. Až tam u památníku jsem potkala jednoho ztřeštěnýho cyklistu, kterej (nevim jak) vyjel až tam nahoru v těch dvaceti centimetrech sněhu a ledu. Zeptala jsem se jestli nezná cestu ještě výš (neb jsem byla asi v 650 zatím), ale neznal. A tak jsem se někam prostě vydala a najednou sem začala klesat, ale nebylo kam odbočit, tak jsem se musela držet cesty a ta mě dovedla až dolů do nějaký vesničky na úbočí, o trochu výš než leží Grenoble. Nechtěla jsem to ale vzdát, tak jsem statečně šla jinou cestou zas někam nahoru, myslím že sem vylezla tak do 750 mnm a pak zas cestička začla vést dolů, bez možnosti odbočit a stoupat. To už jsem to vzdala a nechala jsem se (s pauzou na obídek uprostřed sněhu a ničeho) dovést až zpátky k Bastille. Vrchol tedy zůstal nedobitý, nicméně výškových metrů mám v nohách spousta.
Cestou zpátky jsem potkávala lidi na výletě, jak lezou na Bastillu v tom bahně v plátěnejch teniskách. Nebo zamilovaný páry, jak seděj na lavičkách v těch milionech zákoutí, co pevnost nabízí, a koukaj na město a maj se dobře. A spousta dětí, který poslušně šlapou nahoru, protože jim rodiče slíbili zmrzlinu, ale přece "až nahoře". Vynikající nedělno-odpolední zábava pro polovinu Grenoblu, obzvlášť když je po dlouhý době jenom na mikinu. Bylo to skvělý. Co nejdřív půjdu dobíjet zas něco jinýho.
A až bude opravdu jaro, tak si s někym vylezu do jednoho z těch zákoutí a vypijem tam spolu minimálně láhev vína. Protože to mám v plánu už od podzimu :-))

Zpátky do zimy

"Derriere les montagnes, la mer" (aneb za horami je moře), tak zněl název workshopu v Marseille. Během 24 hodin jsem se z příjemných 15ti stupňů a nulové nadmořské výšky přesunula do Livigna (1800 mnm, -15°C´). Bylo to napínavý, protože vlak mi jel v sobotu v sedm ráno, a i když jsem vyrazila s dvaceti minutovou rezervou, tak jsem stejně dobíhala, protože na tramvajových kolejích se stala v půl sedmý nehoda a tramvaj prostě dál jet nemohla. A busům v Grenoblu jsem ještě nějak nepřišla na kloub, neboť to nikdy nebylo potřeba. Tak jsem prostě běžela, v šíleným slejváku, s batohem na zádech a lyžem a lyžákama přes rameno. A najednou tam byla zastávka a bus jel za minutu a přijel na nádraží za dvě minuty sedm. A tak jsem stihla vlak do Ženevy - vlastně docela štěstí v tom ranním neštěstí. Musela jsem se teda dopravit až do Zurichu a tam jsem se potkala s tátou a s Karin a autem jsme, s trochou toho adrenalinu při přejezdu pohraničních hor, dorazili do Itálie. Proč do Itálie? No protože jsem neschopná a nezařídila jsem nic ve Francii, neb jsem v prosinci ještě neznala žádný centrum, kde by se mi chtělo jezdit celej tejden. Nevadí. Livigno bylo super. Jen jsem si od toho slibovala, že budu jíst míň než v Marseille, což se s návštěvama bufetu na sjezdovkách a s večeřema v restauracích moc nepodařilo. Pak jsem si říkála, že aspoň doma s prázdnou ledničkou už snad ten hlad přece jen přijde, ale dorazila jsem akorát doprostřed párty=rozlučkové večeře na počet odjíždějících Erasmáků, takže zase nic. Nadruhou stranu prima, protože jsem potkala v tramvaji pár lidí co akorát jeli k nám na byt a pomohli mi s lyžema..
Normálně lyžuju tak dohromady tejden za jednu zimní sezónu. Takže už mám splněno, ale vesele lyžuju dál (je načase si vynahradit loňskej rok, kdy sem to s bakalářkou na stole prostě nezvádla). Hned v neděli jsme jeli do stanice Courchevel, což je součást komplexu Trois vallées. Prima lyžování.. jako vždycky. Ale povedla se nám s Evou a Camille jedna drobná vykutálenost... Myslely jsme, že jsme furt na sjezdovce, ale najednou to byl spíš takovej přejezd lesem, a pak jsme přijeli k silnici, k autobusový zastávce, cesta končila a vlek široko daleko nikde.. Hm :-). Tak jsme se zasmály, a trochu zabruslili a zastromečkovali na cestě pro pěší která vedla zpět na sjezdovky a přitom jsme s úsměvem hlásaly o tom, že je to dneska opravdu "Decouvrir la station".
A dneska (úterý), jsme byli všichni na "Journée de ski" v 7 Laux pořádaný školní sportovní asociací. V ceně doprava od školy (to znamená dvě minuty od baráku), skipas, snídaně, oběd a svařák na závěr dne. K tomu jako přidaná hodnota tak 40 centimetrů novýho prašanu a mlha, že nebylo občas vidět dál jak na deset metrů. Výbornej zážitek. Jednou se třeba v tom hlubokym sněhu a na těch boulích fakt naučim jezdit, jestli to takhle bude pokračovat. No a po návratu společná večeře z "české kuchyně Terezka-Eva", tentokrát řízky s bramborovou kaší. Mnam. To asi aby můj žaludek nevyšel ze cviku..

Jinak tu teď s námi byla Liviina kamarádka z Itálie, která hraje moc pěkně na kytaru a ještě hezčejc zpívá a tak jsme včera měli hudební večer v obýváku a já sem si při té příležitosti trochu zpestřila repertoár, tak se teď tešim, až se všechny ty písničky naučim pořádně.

Jaro v Marseille

Právě sedím ve francouzským rychlovlaku TGV směr Lyon.. Mám za sebou týdenní workshop ve městě, který asi vůbec nezná zimu. Neboť v době, kdy v Praze mrzne a v Grenoblu prší, tak tady mají sluníčko a 15 stupňů Celsia. Poprvý v životě jsem jedla na konci ledna na terase před menzou. Mám strašně ráda tyhle první dny tepla, kdy všichni vylezou ze svejch domácích brlohů a najednou před školou posedávaj lidi na schodech, nebo před NTK na těch lavičkách.. S tím rozdílem, že tady zřejmě podzim končí na konci prosince a jaro začíná na začátku ledna. Když teda zrovna nefouká ten jejich šílenej vítr. Mistral mu říkají. Člověk je proti němu skoro bezmocný. Obzvláště když, jako my v pondělí, musí celý den dělat rešerši na pláži... Pak je celej slanej od těch kapiček moře, co poletují vzduchem.

Ale to trochu předbíhám. Do Marseille jsme přijeli už v neděli večer. Celkem záhy jsme zjistili, že autobusy jezdí jenom asi do devíti do večera a že do bytu na pláži, který zařídila Camille, je to z nejbližší stanice metra buď tak 30 minut pěšky, nebo tak spoustu peněz za taxík... A přesně v tu chvíli, když jsme se rozhodli pro ten taxík (páč jsme táhli milion věcí), tak před náma zastavila dodávka "servis social" (nebo tak něco,  asi páni co čistí ulice), vylezl pán a po krátkém rozhovoru slíbil, že nás všech pět sveze na místo určení.. Pět holek v zadních prostorách dodávky. No ale dobře to dopadlo a kolem desátý už jsme byly ubytovaný v našem novém "Cascatelles" v Marseille, nedaleko od pláže.

Když bych měla shrnout naše pracovní nasazení, tak v pondělí jsme se prošli v Mistral-větru po všech možnejch plážích v Marseille (protože zadáním byla revitalizace jedné z nich a jak jinak čerpat inspiraci, než vidět všechny ty ostatní..), v úterý jsme se byli podívat s profesorem do rekonstruovanejch doků a připravovanýho městskýho muzea, ve středu jsme měly koncept (pracovala jsem ve dvojici s Camille), ve čtvrtek jsme ho usilovně rýsovaly (trochu i v noci) a v pátek odpo byla prezentace. Byl to intenzivní víkend. Neuvěřitelně plnej. Nejenom práce, ale prostě zážitků, tepla, moře, jara, jídla... Joo, jídlo. Pěkně jsme si totiž vyvářeli, a když ne, tak jsme šli buď do menzy, nebo do restarace na vynikacící vepřovou panenku, nebo jsme si koupili pizzu v kamionu na ulici. To bylo skoro povinný. Náš rozměrný pan profesor je totiž nesmírnej fanda do všeho jídla. Většinou se místo otázky "Jak se máš" zeptal "Cos včera večeřela?" ... "Jo a bylo to dobrý?" ... "Palačinky? A kdo je dělal?" A když mu dojdou otázky tak začne předhazovat co všechno je třeba v Marseille ochutnat. A když s náma zrovna fyzicky není, tak píše smsky jak nám chutnalo v tý restauraci, kam jsme šli večer jíst. No, na vyprávění by toho asi bylo víc. Takový ty drobnosti. Třeba že jsme jezdili do kampusu každej den autobusem kolem l'unité d'habitation a nikdy jsme se k ní nešli podívat, nebo že kampus leží v lese pár kilometrů za městem a jede se k němu kolem paneláků, který rostou ze skály, a který sem si chtěla vyfotit. Stejně jako ty sedmikrásky kvetoucí v začátkem února. Jednou se určitě vrátím a všechno to napravím.

V Grenoblu prší. Vstávám za 4 hodiny a jedu s tátou na týden lyžovat do Livigna. Je čas jít spát.