Weekend club (14.-16.11.)
S lidma z frisbee teamu a dalšími spřátelenými osobami (bývalý hráči, partneři, kamarádi) jsme se na víkend jeli rekreovat do ubytovny ve Villard-de-Lans. V pátek večer nám k hrála hudba k pokecu a trsání, v sobotu ráno se někteří stateční vydali hrát frisbee do deště, ostatní dospávali noc a vylezli až k obědu. Na pokojích byly palandy a tu noc z palandy nade mnou spadla kamaradka (chtěla na záchod a zapomněla, že je vysoko..). Docela mi nahnala strach, protože se polámala o vedleší postel... Po rentgenu z toho ale bylo "jen" naprasklý žebro. Po sobotním obědu jsme si zahráli pár kolektivních a deskových her, pak soutěžili ve kvízu, který nás měl navzájem sblížit, povečeřeli jsme a pak se víceméně opakoval páteční večer, noc a ospalé dopoledne. S tím rozdílem, že v neděli bylo už docela pěkně a ven na discgolf odešla valná část lidí. Když se vrátili, já jsem akorát odjížděla, protože mě večer čekal ještě přesun do Ženevy.
P.S.: Ty divný převleky na fotkách... Téma pátečního večero znělo "J'étais", a toho sobotního "je serai".. tak si to přeložte :-). Já jsem se o tom ale dozvěděla půl hodiny před odjezdem, tak jsem se na vymejšlení nějakýho převleku vykašlala.
Praha (17.11.-21.11.)
Jak já jsem se těšila :-). Na programu nakonec bylo: mnohá setkání s mnohými přáteli a kamarády, zařízení po-stážových papírů na rektorátu, uklízení doma, oběd s babičkou a dědou, obědo-večeře s tátou a s Karin (ve vynikající restauraci: http://cestr.ambi.cz/cz/#index), zubařka, Divoký historky, procházka centrem, koncert na Václaváku (stihla jsem jen Michala Prokopa, ale v životě jsem neviděla na Václaváku tolik lidí), no a určitě i nějaké další věci :-). Celou dobu mě sice bolelo v krku, ale celkem úspěšně jsem s tím bojovala. Taky bylo celou dobu docela hnusně, takže 1,5 hodinový zpáteční let nad mrakama byla taková moje sluneční terapie. V Ženevě jsem se byla podívat u Martí ve škole, pak jsme spolu nakoupily, uvařily vynikající cuketovou polívku a večer zakončily pár panáky hruškovice. Ráno jsem se pak se spolujízdou vrátila do Grenoblu. (Další fotky z Prahy)
Díkuvzdání:
Ve frisbee týmu máme pár amerických hráčů, kteří se společně rozhodli uspořádat díkuvzdání. Když jsem přijela ze Ženevy (kolem poledne), tak Fred ještě napůl spal po prohýřené páteční noci, ale celkem brzo jsme se vykopali, došli nakoupit náš podíl (pivo, víno) a jeli do bytu v centru, kde se ta slavná událost pořádala. Společně s ostatními jsme to tam pak všechno připravili na stůl, Ian dopekl krocana s nádivkou, připili jsme si, najedli se, poklabosili..
Ptala jsem se taky, kde má tenhle svátek kořeny. Tak prý když přijeli Evropané do severní Ameriky a byli tam první léta, tak neměli co jíst a neuměli si v tamních končinách vypěstovat, na co byli zvyklý. A indiáni jim v tom období pomáhali a naučili je, co bylo potřeba k obživě. Díkuvzdání teď oslavuje sklizeň a úrodu. ("A Evroponé pak indiány vyvraždili.." je typická katarze téhle pohádky, kterou Američani asi musí poslouchat dost často..). Každopádně to prý nemá vůbec nic do činění s náboženstvím, a jde prostě jen o to pobýt a pojíst s rodinou a přáteli. Ani žádný hromadný děkování se nekonalo :-). Po jídle se většinou prý buď hraje fotbal nebo kouká na fotbal nebo jde na procházku. Tak jsme šli na procházku po centru a skončili jsme na vánočních trzích u stánku se svařákem. A pak ještě zpátky do bytu na desert a pak už jsem byla nějaká znavená a šla jsem domů. Ale bylo to velmi příjemně strávený odpoledne! (Fotky..)
Žádné komentáře:
Okomentovat