Zase žiju

Po pěti dnech strávených převážně v pokoji jsem dneska zase vyšla do světa. Nejdřív to byl, pravda, školní svět. Konzultovali jsme to, co se včera na prezentaci nestihlo probrat do podrobna (nebo jsem tomu možná jenom nerozuměla?). Pak to byl nákupní svět Carrefouru - klasický týdenní nákup. Tentokrát jsem zvládla zásobování líp než před poslední prezentací, to jsem po týdenní práci neměla v ledničce vůbec, ale vůbec nic. Mohla jsem jíst tak rejži s pestem a šlehačkou ve spreji (takové moje ledničkové stálice). Po nákupu jsme chtěly s Evou vyrazit do světa hor, na Alpexpo co tenhle tejden probíhá v Grenoblu, konkrétně na přednášku o tom, proč stavět "refuge"-horský chaty. Eva si ale v půlce cesty vzpoměla, že si nevzala antibiotika. Už tak jsme šli pozdě, tak řekla, že na to kašle a já musela sama čelit tomu, že mě z první budovy poslali k druhý a tam odsud ke třetí, a tam už to naštěstí bylo. A bylo to asi dobrý, ale já jsem myslím tak půlce věcí nerozuměla. Páč to nebyla až tak úplně přednáška jako spíš debata publika s přednášejícíma. Ale fajn. Nějaký animátor simultárně kreslil obrázky k tomu co se říkalo a promítal je na plátno vepředu v sále.. Bylo to vtipný.. přikládám důkazy:

CAF je "club alpine francaise" - něco jako klub českejch turistů. Ale existuje taky CAF, jiná organizace co se zabývá finančními přídavky na bydlení.

Jdeme se do hor podívat na "Tři panny" - to je název jednoho z místních kopců :-)

"Mám kartu horských chat"
"Lepší by bylo kdybys měl kreditku"

"20 tisíc euro za postel?" "Toje cena za noc v Ritzu":-)
to když se říkalo že postavit refuge stojí přibližně 20 tisíc euro na jedno lůžko. Ale někdo se ptal i na cenu jedné noci. A v tomhle obrázku je to trochu promíchané, aby to bylo vtipný.

 Pak jsem se vrátila domů a měla hlad a vařila a trochu si sumírovala co mě bude teď v příštím měsíci čekat. Je to neuvěřitelný, už za měsíc jedem domů do Prahy na Vánoce. A už je to čtrnáct dní co tu byla máma na návštěvě. Ten čas strašně letí. A pak přišla Basak, která byla teď tři dny v Benátkách, tak jsme ji všichni náležitě uvídali a ona vyprávěla.. A pak jsem si řekla že tenhle večer už stejně nic neudělám a vyrazila do světa ledních bruslí. Máme kluziště asi pět minut od baráku. Vyšla jsem, nasadila jsem si sluchátka, zaposlouchala se do svoji muziky a cítila se fakt šťastně. Zahrála jsem si na nerozumějící cizinku, když po mě kluci před vstupem chtěli vymámit dvě eura, půjčila si brusle, trochu nejistě nasedla na led, udělala prvních pár nejistých krůčků a už to jelo. Za tu hodinu jsem si stihla vzpomenout na většinu věcí co umím, včetně dvouotočkové piruetky. Budu na tom pracovat. Baví mě to. Je to jako tanec. Poslouchám hudbu a hýbu se a kolem to šero a barevný reflektory a kluk v modrý mikině a černejch teplácích kterej umí strašně dobře všechny ty krasobruslařský trýčky a já z něj skoro celou dobu nespouštím oči, ve snaze vykoukat, jak to sakra dělá. Těším se až bude v zimě mistrovství světa, můj oblíbenej každoroční romantickej seriál..