Mont Jalla

Už půl roku koukám z okna na jeden kopec. Tyčí se nad naší Bastillou, grenobloiskou pevností. Má kolem 1000 metrů, ale protože Grenoble neleží vůbec vysoko, tak vypadá jako celkem velká hora. Dneska jsem se vydala ho dobít.
No ale moc se mi to nepovedlo. Po včerejší párty u Antoina jsem nevstala v půl sedmý, jak bylo v plánu, ale až v osm, pak mi nejela tramvaj, takže než jsem se dostala na úpatí kopce, bylo devět a krásně slunečný dopoledne. Cestou na Bastillu sem nikoho nepotkala. Lanovka totiž jezdí až od jedenácti a v neděli se přece spí. Navíc jsem našla novou cestu nahoru - takovou, řekněme, víc pro mě a míň pro turisty, neb na ní byl led a bláto, nikoliv asfalt. Nahoře se se zálibou v očích který naprosto rozumim koukali dva kluci dolů do ulic Grenoblu pod námi. Nechala jsem je koukat a vyrazila výš, než je samotná pevnost (500 mnm). Během půl hodiny jsem došla k památníku na hoře Mont Jalla, krásný, nikdo nikde, jen hory, já, sluníčko a sníh. Až tam u památníku jsem potkala jednoho ztřeštěnýho cyklistu, kterej (nevim jak) vyjel až tam nahoru v těch dvaceti centimetrech sněhu a ledu. Zeptala jsem se jestli nezná cestu ještě výš (neb jsem byla asi v 650 zatím), ale neznal. A tak jsem se někam prostě vydala a najednou sem začala klesat, ale nebylo kam odbočit, tak jsem se musela držet cesty a ta mě dovedla až dolů do nějaký vesničky na úbočí, o trochu výš než leží Grenoble. Nechtěla jsem to ale vzdát, tak jsem statečně šla jinou cestou zas někam nahoru, myslím že sem vylezla tak do 750 mnm a pak zas cestička začla vést dolů, bez možnosti odbočit a stoupat. To už jsem to vzdala a nechala jsem se (s pauzou na obídek uprostřed sněhu a ničeho) dovést až zpátky k Bastille. Vrchol tedy zůstal nedobitý, nicméně výškových metrů mám v nohách spousta.
Cestou zpátky jsem potkávala lidi na výletě, jak lezou na Bastillu v tom bahně v plátěnejch teniskách. Nebo zamilovaný páry, jak seděj na lavičkách v těch milionech zákoutí, co pevnost nabízí, a koukaj na město a maj se dobře. A spousta dětí, který poslušně šlapou nahoru, protože jim rodiče slíbili zmrzlinu, ale přece "až nahoře". Vynikající nedělno-odpolední zábava pro polovinu Grenoblu, obzvlášť když je po dlouhý době jenom na mikinu. Bylo to skvělý. Co nejdřív půjdu dobíjet zas něco jinýho.
A až bude opravdu jaro, tak si s někym vylezu do jednoho z těch zákoutí a vypijem tam spolu minimálně láhev vína. Protože to mám v plánu už od podzimu :-))