Tak jsme se rozhodla napsat o tý výtvarce už teď. Je to, hmm, netradiční. První cíl - nakreslit padesát vzpomínek. Pozitivních. Nejlépe z dětství, nebo dorůstání. Stačí malé obrázky, skicy, ze kterých bude jasný, kde jsme, co se tam děje a že je to našima očima (že neplavem někde ve vzduchu - aneb cvičení na perspektivu).
Mám k tomu několik poznatků.:
Zaprvý dám stěží dohromady dvacet takovejch pozitivních vzpomínek a nejhorší je právě to dětsví. Ne, že by nebylo pěkný. Veskrze z toho mám dobrej pocit. Ale když si mám vzpomenout na něco konkrétního, vybaví se mi spíš ty špatný vzpomínky. Jinak mám v hlavě víceméně jen to, co znám z fotek, nebo si pamatuju z vyprávění rodičů. A to až tak cca do patnácti let.
Zadruhý se mi vybavujou spíše vzpomínky na místa, nebo na určitý situace, které se opakovaly, tudíž si je pamatuju líp. Nejčasteji jsou to vzpomínky na oddílovou činnost - táborovej oheň, táborový hry... ale třeba i to jak hraju u prarodičů s dědou karty - vždycky totiž sedím v tom samým křesle, a děda v tom vedle, a babička s knížkou u okna.
Zatřetí jsem vždycky byla ten blázen co všude běhal s foťákem a dokumentoval - a pak mám tendenci kreslit ty situace a vzpomínky jakovy z dálky, jako kdybych byla jejich pozorovatel, někdo nezúčastněný. Což působí trochu.. smutně.
Každopádně, zajímavý cvičení. Co vy? Dali by jste to? Padesát? Pište do komentářů, třeba svoje vlastní vzpomínky, nebo naše společné. Třeba mě to inspiruje..
skvely! ale asi bych to taky nedala... pamatuju si hlavne prusvihy nebo trapny chvile a hlavne sem vzdycky byla velkej pesimista, ted uz min.) ale reknu ti co me treba napada: moment kdy me tata pustil a ja jela sama na kole, vyhry za karnevalovou masku na skole v prirode, ruka nejaky vedouci na putaku, ktera me drzela abych se nebala a ja mela pocit ze drzim mamu, naucila sem se plavat, tata mi po letech premlouvani dovolil psa, je leto a jdu spat za svetla a pri otevrenym okne, mame se segrou novej pokojicek, pustili me na Vanoce z nemocnice, pomaham babicce lepit pasparty... trva to porad dyl na neco si vzpomenout, ale sepisu to, dik.)
OdpovědětVymazatkrásný cvičení! máš štěstí, že jsem nemocná a nejsem schpná ničeho jinýho, než přemejšlení:)věř nebo ne, taky mě to nakonec donese k tomu oddílu, i když jsem tam byla daleko kratší čas...Dobře, musim i jít pro album, jinak to nedám...Kam vůbec sahá dětství? Hranice 18 let= hranice dětství? dobrá, berme tu hranici nástup na střední...první vzpomínka:moje panenky a plyšáci-hraju si s nima na školu. Panenka mimino se jmenuje Lucka-pane jo, s tou jsem si vyhrála! Paní učitelka ve školce mě chválí za krásně namalovaný kaštan, na pískovišti s holkama Kopidlanskýma, máma nestihla zavolat Mikuláše, tak nám ho předvedla sama, shledání každé léto s bratrancema v Žuljaně- a tam je jich spousta- lezení po skalách na pobřeží, hledání želv, potápění pro mušle, lízání zmrzliny na pláži...první lyžovačka (máma mi dělala vlek), česání máminých vlasů v bytě v Kladenský,lítání po lesích na chatě, Kendy! Jak jsme si jí přivezli a ona chytla amok a lítala dokolečka v pokoji, horská dráha s mámou (několikrát po sobě), show s delfínama v Itálii, kreslení s Alicí (moje učitelka), první let letadlem, stavění bunkrů s Lukášem na chatě, velikonoce v Mýtě, jak jsem šla za drůžičku, školní výlet na Karlštejn, koncerty s Radostí v Rudolfínu, nový LEGO k vánocům... Teď jsem prozřela: kde byl moje celý dětství doprčic táta?
OdpovědětVymazat